Jazyk, byrokracie, uzavřenost. Aneb na cestě ke začlenění se do české společnosti

„Kdybych ztratila peněženku, byla bych hodně nervozná,“ zní učebnou jedna z procvičovaných vět. Lektorka češtiny v Integračním centru Praha zvedá ukazováček na znamení drobné chybky a ostatní účastníci kurzu přispěchávají na pomoc a opravují slovo do správného tvaru. Sedím v malé třídě v budově v Žitné ulici, kde sídlí pražské integrační centrum. Právě probíhá specializační kurz českého jazyka, který má cizince v České republice připravit na zkoušku, kterou je potřeba složit, aby byl žadatelům schválen trvalý pobyt. Čeština je ale klíčová i proto, aby se cizinci mohli plně začlenit do českého života.  

 V České republice legálně pobývá podle Českého statistického úřadu více než 600 000 cizinců[1], z toho zhruba polovina na základě povolení k trvalému pobytu. Nejčastěji cizinci pochází z Ukrajiny, Vietnamu a Ruské federace, ale ani jiné národnosti nejsou výjimkou. Od roku 2014 bylo také cizincům nového zákona o občanství umožněno získat české státní občanství, aniž by se museli vzdát své původní státní příslušnosti. Právě na obyvatele třetích zemí se zaměřuje integrační politika ministerstva vnitra. 

Jejím cílem je podpořit integraci na straně cizinců i majority, aby byla zachována sociální soudržnost společnosti pro její ekonomický, sociální i kulturní rozvoj. A snaží se předejít vytváření uzavřených komunit cizinců, sociální fragmentaci společnosti, vytváření paralelních společenských struktur nebo nárůstu xenofobie, netolerance a extremismu. Proto integrační politika podporuje soběstačnost cizinců v oblastech znalosti práva a povinností, kulturního prostředí, a aby ovládali český jazyk a byli sociálně i ekonomicky soběstační. Integrační centrum Praha (ICP) je jedním z míst, které cizincům na cestě za zapojením se do české společnosti pomáhá. 

[1] Cizinci: Počet cizinců. Český statistický úřad [online]. 23.08.2021 [cit. 2021-12-30]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/cizinci/cizinci-pocet-cizincu

Komplikovaná čeština

Kurzy češtiny základních úrovní A1 a A2 a přípravné kurzy na zkoušku ze znalosti naší mateřštiny jsou jednou ze služeb ICP. Bez zvládnutí zkoušky z češtiny není totiž možné například získat udělení trvalého pobytu. Hodina přípravného kurzu probíhá energicky, všech dvanáct účastníků je aktivních a komunikativních, zaznívá řada přízvuků od ukrajinského až po arabský. Probírá se zrovna komunikace na úřadě. Všechny studenty zná lektorka Jitka Pourová jménem. Panuje zde dobrá atmosféra a studenti se snaží naučit co nejvíce. 

„Velmi mě to zajímá a baví,” vypráví s nadšením paní Oxana. V Česku je dva a půl roku a prošla již několika kurzy češtiny. Lektorský přístup paní Pourové si pochvaluje, naučila se od ní zatím nejvíc. “Je velmi dobré, když integrační centrum takovým způsobem pomáhá cizincům se integrovat v České republice,“ sdílí své pocity rodačka z východoukrajinského Donbasu. „Jako pro každého cizince v jakékoliv zemi není jednoduchá,“ říká o integraci do české společnosti. „Musím se zaprvé naučit jazyk a musím znát alespoň nějakou základní legislativu. Také vztahy mezi cizinci a Čechy jsou trochu komplikované, protože každý Čech je k cizincům trošičku uzavřený,” říká.

Komunikace dvěma směry

 „Čeština je pilíř integrace, pokud neumíte česky, tak to tady budete mít těžký,” říká Alen Kovačević, manažer projektu Azylového, migračního a integračního fondu (AMIF).  „Teď neříkám, jestli je to dobře nebo špatně, bohužel je to fakt. Člověk by se měl naučit alespoň nějaké základy, aby mohl být lépe přijat. Samozřejmě v ideálním světě by měl být přijat i bez toho. Čeština je ale takový nástroj prolomení ledu,“ dodává. Navíc je čeština jediným úředním jazykem, a to může být pro cizince zejména při komunikaci s úřady velmi limitující. I to ale ICP řeší. 

„Řekl bych, že jsme komunikačním mediátorem, který se snaží v první řadě pomoci informovat cizince, který přijde do Prahy. Zároveň ale komunikujeme a řešíme téma i s majoritou, to znamená s veřejnou správou a dalšími subjekty, které cizinci během svého nového života v Praze určitě potkají,“ vysvětluje celkovou úlohu integračního centra Kovačević. V rámci projektu tak ICP nabízí i právní a sociální poradenství, tlumočení a doprovody. Cizinci se tak na centrum mohou obrátit s celou řadou problémů, ať už se jedná o pobytové poradenství, slučování rodin, rozvody, vstup na trh práce, zdravotnický systém nebo o přihlášení dítěte do školy. 

Nechtění spolunájemníci

Procesem integrace a s tím spojenými výzvami si prošel i Kovačević, který pochází z Bosny a Hercegoviny a odkud s rodinou odešel během občanské války. Sám měl s integrací dobré zkušenosti, zejména díky dobrému kolektivu ve škole. Ne vše se ale obešlo bez problémů. „Nebyli jsme úplně chtění jako spolunájemníci, ale potom, když nás lidi trochu poznali a sousedi se nás zastali, tak už to bylo dobré.  Moje mladší sestra, která byla ve školce, měla ale například problém se šikanou, protože na zčátku mluvila špatně česky,“ vzpomíná. V době, kdy sem Kovačević s rodinou přišel, však kromě pár neziskových organizací nic jako ICP nebylo, rodina tak musela integraci zvládnout sama. 

V ICP působí Kovačević od jeho vzniku v roce 2012. „Jsme tu rozmanitý tým, snažíme se dávat šanci cizincům, kteří tady žijí a jsou v podstatě vzory pro svoji komunitu, to vlastně byla i původní myšlenka integračního centra,“ dodává. Další takovou zaměstnankyní je i Miroslava Danyljuková, která v ICP pracuje 6 let a je koordinátorkou interkulturních pracovníků. „Začátky pro moji rodinu tady byly velmi náročné a netušili jsme, že tady něco takového vůbec existuje. Cizinci často nemají vůbec žádné povědomí o nějakém neziskovém sektoru, protože například v jejich zemi to není tak rozvinuté, nebo jsou s tím spojené nějaké předsudky. Často přicházejí ze zemí, odkud lidé naopak migrují a nic takového tam neexistuje,” přibližuje Danyljuková. Hlavním úkolem interkulturních pracovníků jsou tak nejen doprovody a tlumočení, ale také terénní práce a hledání efektivních cest, jak cizince oslovit a o možnosti využití služeb ICP je informovat. 

Základní návod orientace v ČR  

Způsob, jak cizincům jejich start v České republice ulehčit, jsou také adaptačně-integrační kurzy, které ICP organizuje. Odehrávají se také v budově v Žitné ulici, jen o pár pater výš – v tom nejvyšším, šestém. Místnost je plná a sešel se tu téměř celý svět – jsou tu lidé z Filipín, Mexika, Pákistánu, Japonska, Kanady, Brazílie, USA nebo i Botswany. Kurz trvá zhruba 4 hodiny a je koncentrovaným návodem, jak se orientovat v České republice. Do minulého roku byl kurz dobrovolný a zajišťovala jej organizace Slovo 21, s novelou zákona se však pro řadu cizinců, kteří pochází ze zemí mimo EU, stal povinným. Cílová skupina má ale celou řadu výjimek, a tak může být často pro cizince složité se vyznat v tom, kdo tuto povinnost musí nově splnit. 

Jedním z hlavních témat kurzů je zákon o pobytu cizinců, který velmi často prochází novelami a ve kterém se podmínky pro cizince zpřísňují a jsou často nepřehledné. Problém tak může vzniknout zejména ve chvíli, kdy si cizinci radí navzájem, protože informace již nemusí být aktuální. Vedle pobytové legislativy jsou cizinci obeznámeni také s tím, jak funguje pojištění nebo jak začít podnikat.  V neposlední řadě jsou náplní kurzu i praktické informace, jako kdy volat záchranku a další základní kulturní tipy. 

I pozdrav na ulici může šokovat 

Dvěma účastníky tohoto kurzu byli také Gofa z Botswany a Bibiana z Mexika. Bibiana je v Česku osm měsíců, Gofa osm let. Bibiana přišla do Česka, aby se zde spojila znovu se svou rodinou. Z rodné země odešla ale i proto, že chtěla žít někde, kde v noci může jít sama po ulici a cítit se bezpečně. „Nejsložitější je pro mě jazyk. Je složité jít do supermarketu a nerozumět, co říká člověk za vámi,“ sdílí se mnou Bibiana. 

Stejný názor má i Gofa. Ten zde právě dokončil studium všeobecného lékařství. „Pro mě byl vždy nejsložitější jazyk, ale také lidé – lidé tu nejsou tak přátelští a otevření ani takovým věcem, jako když někoho pozdravíte na ulici. Pokud to uděláte, jsou šokovaní. Pokud někoho na ulici pozdravíte v řadě jiných zemích, většinou odpoví a usmějí se, ale tady jsou spíš zaskočení,“ směje se. Pro Gofa i pro Bibianu byl kurz, jen připomenutím informací, které už dávno znali. Shodují se ale i na tom, že kdyby byli bývali kurzem prošli hned na začátku svého pobytu v Česku, řadu věcí by jim zjednodušil. Také jde o jedinou zpoplatněnou službu ICP, kdy jsou za kurz účastníci ze zákona povinni zaplatit 1 500 Kč, což je pro mnohé vysoká částka. 

Najít společnou řeč

Pražské integrační centrum se věnuje i dalším aktivitám, jako jsou kulturní akce, různé webináře, síťování s úřady anebo nově například projekt zaměřený na dezinformace vůči cizincům. Ani ICP se ale nevyhnula pandemie COVID-19, a tak řada služeb musela být alespoň částečně převedena do online prostředí. Jak se ale zdá, přesun byl úspěšný, a kromě omezení kulturních akcí centrum funguje stále naplno. 

Stále je ale na čem pracovat a kam se dále rozvíjet, aby měli cizinci větší možnost se integrovat do české společnosti, a výzev tak zůstává celá řada. „Je nutné si uvědomit, že cizinci jsou součástí komunity, bydlí s námi například na sídlištích, jsou to naši sousedé a je potřeba najít nějakou společnou řeč. Česká společnost působí uzavřeněji. Kdokoliv sem přijede na pár týdnů, tak si všimne rozdílů. Na druhou stranu to není předpoklad, že se musíme chovat stejně. Pokud ale chceme být otevřená společnost, což bychom měli chtít, protože 21. století je o tom být součástí Evropské unie a nějakých evropských struktur a hodnot, tak bychom měli pracovat souvisle na všech úrovních. A pracovat na tom, aby komunikace a přístup byl u nás všude podobný, aby se lidé, když přijedou, cítili tak, že nikoho neotravují, že tady nejsou navíc a že nejsou něčím, co mi zkazí den,“ uzavírá Kovačević.