Fedir Kis (30 let) je český herec ukrajinského původu, můžete ho vidět například ve filmu Mimořádná událost (2022) nebo na prknech divadel Alfréd ve dvoře či Studio Hrdinů.

Pochází ze zakarpatského města Mižhirja, v České republice žije od svých čtyř let a ukrajinsky nemluví. Okamžitě po vypuknutí ruské invaze na Ukrajině se Fedir začal angažovat v pomoci na hranicích. V rámci studentské iniciativy „Studenti pro Ukrajinu“ pomáhá studentům uměleckých oborů z Ukrajiny dokončit své studium na AMU. V současné době sám dovršuje studium autorského herectví na DAMU a ve své diplomové práci se zabývá podobou autorského dialogu.

Zkušenosti z lektorování workshopu Příšerky v hlavě zúročil také v dokumentární inscenaci Power.point, kterou připravil společně se Zuzanou Šklíbovou pro kulturní prostor Vzlet. V představení inspirovaném knihou Daniela Prokopa Slepé skvrny zaznívají i některé stereotypy a předsudky, s nimiž se Fedir setkával v rámci workshopů ICP. 

ICP: Máš nějaké vzpomínky na to, jak jste se přestěhovali do Česka? 

Fedir: Já jsem si moc neuvědomoval, co se děje. Myslel jsem, že jedeme do ZOO. Dali mě do české školky, kde jsem se velmi rychle naučil česky, protože jsem potřeboval při hraní vědět, jak se řekne kostička nebo autíčko. Potom jsem česky učil mamku. Naučil jsem se česky tak rychle, že se moje máma najednou ocitla v domácnosti, kde nikdo nemluvil ukrajinsky, takže se taky rychle naučila česky. Vyrůstal jsem totiž na maloměstě, kde panovaly velké předsudky vůči Ukrajincům založené na určitých reálných zkušenostech, a tak naše česká rodina nechtěla, abychom mluvili ukrajinsky a nesli si jako kouli na noze ten přízvuk. Já jsem to nikdy moc neprožíval, párkrát jsem se popral ve škole, protože mi někdo něco říkal, a pak akorát to moje jméno, stačí se představit a jsem hned středem pozornosti, což potom možná vedlo k tomu, že jsem šel studovat herectví, i když se necítím nějak extrovertně. Kdybych se jmenoval Pavel, tak bych možná měl jinou profesi.

ICP: Tvoje cesta ke studiu herectví nicméně vedla přes studium leteckého mechanika, hudební vědu a elektrikáře…

Fedir: Ano, já jsem totiž nejdřív udělal přijímačky na leteckého mechanika do Uherského Hradiště, což nikdo z mého okolí nechápal. Tam se zároveň vůbec neřešilo, kdo odkud je. Tam člověk dostane úplně jinou identitu. Jenže mně ty technické věci vůbec nešly, neměl jsem žádnou průpravu, se spolužáky jejich rodiče třeba rozebírali motory, nebo dělali modely letadel. Jediné, co mě tam zajímalo byl český jazyk a literatura. Hodně jsem četl, chodil do divadla, měli jsme dobrou učitelku literatury a skrz ni jsem se dostal do kulturní sféry. Třikrát jsem se hlásil na herectví, bylo to jediné, k čemu jsem cítil nějaký vztah, protože jsem si dokázal představit, že si tam mohu najít své místo. V něčem kreativním si člověk může najít místo prostřednictvím sebe sama, kdežto v té dílně je to nějaká kooperace a závisí to na predispozici a historii zkušeností a já jsem žádné neměl. Pro mě bylo jednodušší si číst Čapka než někde leštit křídlo. 

ICP: Pomáhají ti tyto zkušenosti ze studia technických oborů při lektorování workshopů ve třídách, kde jsou často samí kluci a studují příbuzné obory?

Fedir: Znám a rozumím jejich pozici, dokážu si sebe představit na jejich místě a popsat jejich klasický den. Je mi jasné, že si často nějakou střední prostě museli zvolit, v té třídě jsou pak třeba jen dva nebo tři lidé, které to opravdu zajímá. Vím, co je to za nudu obléknout si montérky a být špinavý od oleje. Raději, než aby si člověk něco naučil, tak bude koukat 5 hodin z okna. Umím rozumně popsat a formulovat, co zažívají, dokážu si z toho udělat srandu, vím přesně, co oni tak zhruba řeší, čím žijí, co by možná rádi dělali. 

ICP: Jako jediný z lektorského týmu jsi neměl s lektorováním žádné zkušenosti. Zajímalo by mě, co ti to dalo, jestli tě to někam posunulo?

Fedir: Největší přínos je pro mě ten lidský. Po skončení workshopu pak mám vždycky strašně dobrou náladu. Cítím se jak po představení a nejraději bych šel na divadelní bar. Obdivuji všechny učitele, kdybych učil rok takto intenzivně, tak potřebuju půl roku dovolenou a dělat něco jiného. Byla to pro mě taky taková divadelní průprava. Vtělené herectví se tomu říká. Jak vést ten dialog, když ani nevíš, jaké metafory je třeba použít, abyste si porozuměli. Každá ta třída je unikátní. Potom jsem na základě těchto workshopů dostal možnost udělat představení do Vzletu. Naposledy se profese jako doktor a kominík mají šanci potkat v jedné lavici v páté třídě. Ten sociální kapitál je pro gympláky mnohem větší, kdežto mechanici a kominíci ho mají mezi řemeslníky a nízce placenou silou. To rozpojování společnosti se děje už ve škole.