​Anna Demčuk (36 let) je lektorka a metodička osvětových workshopů pro mládež, spoluzakladatelka vyhlášené brněnské družstevní kavárny Tři ocásci, aktivistka a kadeřnice. Pochází z jihoukrajinského města Mykolajiv.

Do Česka přijela studovat vysokou školu, před tím žila s rodiči rok a půl v Libyi. V současné době působí v organizaci Nesehnutí v týmu Společně k rozmanitosti, kde metodicky připravuje neformální volnočasové, vzdělávací a komunitní aktivity a zabývá se osvětou české veřejnosti a mládeže. Zároveň koordinuje projekt Buď můj druh, který pomáhá najít pro dospívající příchozí Ukrajince kamaráda nebo kamarádku – tzv. buddyho, který by jim pomohl se rychleji zorientovat v Brně.

Lektorovat workshopy Příšerky v hlavě se rozhodla kvůli tomu, že se vzdělávání dětí a mládeže systematicky věnuje. Za nesmírně důležité považuje možnost vyprávět svůj příběh, svou zkušenost s integrací a předat informace, ke kterým by se žáci dostávali jen obtížně. 

ICP: Vybrala sis Česko cíleně kvůli studiu? Jaké to bylo přestěhovat se do cizí země v dospělosti? 

Aňa: Česko jsem si vybrala náhodou, jediná podmínka byla, že chci studovat zdarma. Nejdříve jsem přijela přes agenturu do Ostravy, kde nás zapsali na Vysokou školu podnikání, na takovou tu soukromou školu, abychom dostali víza. Ale já jsem tam nechtěla zůstávat, takže jsem ten první rok žila v Ostravě a připravovala se na přijímačky do Brna na mezinárodní vztahy. Byla jsem úplně nadšená z toho, jaké to tady bylo. To bylo v roce 2003. Měla jsem hrozné štěstí, že jsem potkala fajn lidi na kolejích. Jedna moje spolubydlící, která se mnou byla přímo na pokoji, pocházela z Chrudimi a ta si vyloženě vybrala, že chce bydlet s Ukrajinkou, že jí to nabídli na recepci. Druhá byla z Ostravy. Obě se mě ujaly, chtěly si se mnou povídat. Ta z Chrudimi si mě vzala na Vánoce domů. Zůstávala jsem totiž jediná v Brně a ona říkala, že o Vánocích nesmí být nikdo sám.

ICP: A jak vzpomínáš na život v Libyi?

Aňa: Byla jsem tam rok a půl. Bylo to v roce 2002-2003. Školu jsem studovala dálkově. Libye byla dost uzavřená země, měli dost striktní pravidla pro ženy a muže. Nemohli chodit spolu do stejné školy. Já jsem se tam nemohla vlastně s nikým z místních pořádně kámošit. Díky svému ukrajinskému kamarádovi jsem znala jednoho Libyjce a s ním jsme na tajňačku jezdili na výlety do takového antického města u moře. To bylo moc krásné. Já na to vzpomínám hodně pozitivně, ale když to vezmu, že je člověku 16, 17 let a nemá vrstevníky a nemůže vlastně chodit ven, tak to zní, že by to mohla být depka.  Ale pamatuji si, že jsem hodně četla, užívala jsem si to. A bavila mě hodně i ta kultura. Od té doby mám hodně ráda všechno arabské. Hlavně jídlo a hudbu.

ICP: V čem vidíš největší přínos workshopů Příšerky v hlavě?

Aňa: Já si myslím, že to hlavní je asi osobní zkušenost s člověkem, který je z jiné země. Cítím, že když začínám povídat vlastní příběh, tak všichni nastraží uši a poslouchají. Myslím si, že se tady zas tak často nesetkávají s cizinci, vnímám tu českou společnost jako hodně uzavřenou v tomto ohledu. Takže za nejvvětší přínos považuju osobní zkušenost s někým, kdo jim dokáže jejich jazykem a přijatelným a srozumitelným způsobem povědět svůj příběh, vysvětlit, s jakými překážkami se třeba setkává nebo jak vnímá tu společnost tady. Zároveň jim třeba může předat nějaké informace, ke kterým se jinak nedostanou. 

ICP: Proměnila se nějak podoba workshopu po začátku ruské invaze na Ukrajině? Jak to žáci vnímají? Mluvili jste s nimi víc o některých dalších dezinformacích, které jsou s tímto tématem spojené? 

Aňa: Ano, stalo se to tématem workshopů. Snažíme se s lektory otevřít prostor, aby děcka mohla sdílet svoje zkušenosti a svoje předsudky. Stalo se nám, že jsme se bavili i o jejich osobních zkušenostech s Ukrajinci, nejen o tom, co si mohou přečíst. Dost z nich třeba sdílelo, že mají problém s tím, že Ukrajinci jsou hluční. Věřím, že to pro ně muselo být náročné to sdílet, obzvlášť, když jsem jim řekla, že jsem z Ukrajiny. Přijde mi ale skvělé, když k takové situaci dojde, protože tohle nevnímám jako předsudek, je to totiž reálná věc, která se děje a jde o to přijmout toho člověka, který to říká. Jasně, tak to je, jsou to nějaké kulturní rozdíly, a pak je to hrozně jednoduché si o tom povídat a vysvětlit jim to. Konkrétně v tomhle případě jde o to, že na Ukrajině není žádný noční klid a ti lidé to neví, vysvětlila jsem to i na příkladu svých rodičů, kteří teď přijeli a divili se, že je u nás hrozné ticho. Ale když se vrátíme k fake news a dezinformacím, tak jsem se rozhodně nesetkala s tím, aby někdo z žáků vyvracel, že ta válka na Ukrajině není. Snažíme se jím spíš vysvětlit, jakou strategii má Rusko a jak ty dezinformace používají. Myslím si, že to dětem pomáhá si uvědomovat, že média mohou být ovládána. Kdybychom mluvili pouze o dezinformacích, které kolují v Česku, tak žáci mohou říct, my tomu prostě věříme, protože to tady čteme, a vidíme v médiích. Když se to ale dá do souvislosti s válečným konfliktem, kdy ty dezinformace jsou nástrojem informační války a produktem politiky  Ruska, tak je to jiné. Děti hodně slyší na to, že v Rusku je vypnutý Instagram. Když se pak dozví, že dezinformační weby, které fungují i tady, jsou produktem Ruska, tak mi přijde, že jim to začne dávat smysl.