Fatima Rahimi (31 let) je novinářka, moderátorka, tlumočnice, psychoterapeutka a lektorka vzdělávacích workshopů pro mládež. Fatima pochází z afghánského Herátu, ze kterého musela její rodina uprchnout před hnutím Tálibán, když bylo Fatimě 6 let. Cesta do Evropy trvala skoro rok. V Česku nejdříve žili první tři roky v uprchlických táborech a po získání azylu se rodina přestěhovala do Šumperku. Fatima vystudovala Transkulturní komunikaci v Hradci Králové a Evropské duchovní a kulturní dějiny na Univerzitě Karlově v Praze. V současné době studuje kriminologii v Ostravě a Psychoterapii v Praze. Píše pro Deník Referendum a na Radio Wave moderuje pořád Hergot. Často vystupuje na různých debatách a přednáškách, kde se vyjadřuje k tématům migrace a integrace a situaci v Afghánistánu a Iránu. A její velkou vášní je taky fotbal. Aktuálně je Fatima také lektorkou workshopů Příšerky v hlavě.

ICP: Nedávno jsi dokončila podcastovou sérii Aby nebe nespadlo – Neobyčejné příběhy lidské soudružnosti. Mapovala jsi, jak příchod ukrajinských uprchlíků proměnil komunity v pěti, převážně okresních městech. Co tě při natáčení jednotlivých dílů ze všeho nejvíc překvapilo?

Fatima: Že to může fungovat. Byla jsem skeptická, když jsme s natáčením začínali. Myslela jsem, že ta solidarita bude postupem času upadat. Přitom to funguje skvěle. Často mě dojímalo, kolik lidí je ochotno dobrovolně trávit svůj volný čas tím, že budou pomáhat druhým. 

ICP: Čím myslíš, že to je?

Fatima: Určitě kulturní a historickou blízkostí Ukrajiny. Taky historickou zkušeností s Ruskem. Myslím si, že je to taky hodně dáno tím, že to není soustředěno jen na Prahu nebo Brno, ale ti lidé jsou v menších městech, kde ty kapacity jsou. No a nebýt Ukrajinců a především Ukrajinek, kteří už tady žili, tak by se to určitě nezvládlo. 

ICP: Ty jsi vždycky chtěla být novinářkou?

Fatima: Ne, já jsem vždycky chtěla být doktorkou. Dokonce jsem chtěla dělat plastickou chirurgii. Vzpomínám si, že na základní škole jsem slíbila učitelce, že až vystuduju, tak jí udělám umělá prsa. 

ICP: Jak reagovala?

Fatima: Říkala, že si mě bude pamatovat a že je to výborný nápad. Musím říct, že ta volba povolání byla daná tím, že se to ode mě očekávalo. V Afghánistánu, ale i v afghánské diaspoře to funguje tak, že když má holka dobré známky, tak by z ní měla být doktorka nebo právnička. A taky jsem pořád musela poslouchat, že plastickou chirurgii nemůžou dělat ženy, že se jim třesou ruce. Ještě na gymplu v prváku jsem si říkala, že půjdu studovat medicínu, měla jsem dokonce dobré známky z biologie a chemie. Ale když jsme si měli ve třeťáku vybrat předměty navíc, tak jsem si vybrala ZSV a zeměpis jenom kvůli tomu, že to učili skvělí učitelé, kteří nás dokázali zaujmout. K novinařině jsem se dostala až na vysoké. Deník Referendum hledal v té době lidi s migrantským backgroundem. Takže jsem se přihlásila a oni mě vybrali.

ICP: Ty se tématem integrace cizinců zabýváš už nějakou dobu a řadu let taky lektoruješ na školách. Máš pocit, že se nějak proměňuje zájem o toto téma? Čeho si během workshopu všímáš?

Přijde mi, že nejvíc to funguje, když je ve třídě někdo, kdo má osobní zkušenost s tím, jaké to je být ve společnosti vnímaný jinak a je ochotný to sdílet. Tohle za mě vždycky fungovalo nejlíp. No a teď je to taky jiné v tom, že opravdu skoro v každé třídě je někdo z Ukrajiny. A není to jen záležitost Prahy a Brna. V době uprchlické krize v roce 2014-2015 to byla mnohem živější diskuse než teď kolem Ukrajiny. Bylo to živější, protože byly různé demonstrace, vznikaly různé iniciativy v boji proti uprchlické krizi atd. Já jsem tehdy párkrát vystupovala, nejenom v Šumperku, ale v Ostravě, v Olomouci. Ty diskuse byly hodně vypjaté a ostré. Teď je to taky jiné v tom, že asi nebudeš něco vykřikovat vůči uprchlíkům, když vedle sebe máš spolužáka z Ukrajiny.

ICP: Co je pro tebe osobně na těch workshopech nejdůležitější a chceš, aby si to žáci a studenti odnesli?

Pro mě je nesmírně důležité ty žáky nějak zaujmout. Oni totiž často nechtějí mluvit, přijde mi, že toho dostávají najednou tolik, že jsou hodně zahlcení a nevědí, co mají říkat. Možná je to hodně naivní, ale já bych chtěla, aby nad tím nějak přemýšleli, když uvidí něco ve zprávách další den, nebo když strejda bude komentovat, jak je jednoduché tady dostat azyl, tak aby řekli, že to zas tak jednoduché není. Aby to v nich něco zanechalo. A taky, aby se naučili vyhledávat podle klíčových slov a víc četli.

ICP: Jaké pro tebe byly začátky v české škole? Do jaké třídy jsi vlastně nastoupila?

Fatima: Měla jsem jít do třetí třídy, ale kvůli úřednímu omylu jsem nastoupila do šesté. Doteď se tím bavím, že vlastně nemám dokončenou devítiletou základní docházku. Když se mě ptají, co mi chybí z prvního stupně, tak vlastně doteď neumím vyjmenovaná slova, ale nějak intuitivně poznám, kde se píše i/y. Na prvním stupni se taky hodně probíraly české báje a pověsti, ty jsem si pak musela doplnit někdy na vysoké škole. 

ICP: Jaké je tvoje nejoblíbenější české slovo?

Fatima: Obecně mám ráda slova, kde je ř a ch. Protože v perštině tyhle souhlásky buď nejsou nebo se vyslovují jinak. Takže slovo vichřice, chřest… Občas jsem ta slova přidávala jen tak, kde úplně nemají být, jenom protože se mi líbila. 

ICP: Jak tě brali spolužáci? Nešikanovali tě, když jsi byla skoro o tři roky mladší?

Fatima: Myslím, že to nikdo tenkrát neřešil. V tomto věku to není takový rozdíl. Spolužáci ze třídy mě nějak brali, bavili jsme se, ale nebylo to takové to kamarádství. Ale kámen úrazu byly děti z vedlejších tříd. Já jsme začala v jednu chvíli chodit na obědy, protože jsem se nestíhala vracet do tábora. Tam se stávalo, že mi nadávali, že jsem špinavá cigánka, to jsem vůbec nechápala a říkala jsem, že jsem přeci Afgánka. Zpětně si uvědomuju, že mi mnohem víc nadávali do cigánek. Plivali na mě a já jsem kvůli tomu nechtěla chodit do školy. Těšila jsem se, že se budeme stěhovat ze Zbýšova, že to na té nové škole bude lepší. Jenomže na nové škole v Šumperku se to opakovalo. To bylo nepříjemné, vybavuju si, že jsem chodila po Šumperku a úplně jsem záviděla blondýnkám jejich světlé vlasy. Myslela jsem si, že když budu blonďatá, tak na tom budu líp. Pak si pamatuju, že ve stejném paneláku bydlel jeden spolužák a on se v 9. třídě přidal k jedné takové krajně pravicové partičce v té části Šumperku, kde jsem já vyrůstala. Tenhle kluk měl ještě svoji bandu a já jsem měla strach chodit ven, protože věděl, kde bydlím. Nikdy mi neublížil, ale ty nadávky byly nepříjemné. 

ICP: Na jakou otázku jsi alergická?

Fatima: ʾOdkud jsi? Byla ses podívat doma?ʾ Žiju tady dvacet let, mám české občanství, docela dlouho tady pracuju, ale pořád mě lidi vnímají jako cizinku.  Já chápu, že to lidi nemyslí špatně, ale je to strašně nepříjemné. Sorry, doma jsem tady.