Justyna Janowska (35) je lektorka moderní sebeobrany a vzdělávacích workshopů pro mládež. Pochází z Polska, v České republice žije od roku 2014 a už od začátku se zabývá tématem pracovní migrace, sociální spravedlnosti a participaci cizinek a cizinců ve veřejném dění. V ICP koordinuje mikrogranty pro mládež. V práci s mládeži ji baví naslouchat, zplnomocňovat a přemýšlet o mezigeneračních rozdílech.

ICP: Justy, ty ses přestěhovala do Česka už v dospělosti. Jaký byl tvůj proces integrace?

Justyna: Přestěhovat se z Polska do Česka byl můj plán již od dob studií. Když mi bylo 17, tak se mi do rukou dostala první knížka českého autora (Hrabala). Strašně mě fascinovala, a tak jsem se začala trochu ponořovat do české kultury, dívat se na filmy atd. Když jsem přijela do Prahy, uměla jsem česky na docela obstojné úrovni. Náročnější bylo si najít místní kámošstvo. Postupně jsem začala poznávat kolektiv z práce, schválně jsem si našla spolubydlení s místními. Ale přesto jsem se poměrně dlouhou dobu cítila v Praze osaměle. V Polsku je celkem obvyklé zvát a chodit na návštěvy, pořádat doma party atd. Trvalo snad tři roky, než mě český známy nebo známa pozvali na návštěvu. Takže ta formální integrace (jazyk, zaměstnání, bydlení…) proběhla hladce. I přesto se ale dostavil pocit samoty a, po nějaké době, pocit vykořenění, když jsem nevěděla, kde je můj domov, zda tady, nebo v Polsku. Potřebovala jsem integrovat různé nové složky mé identity. Teď už vím, že mám dva domovy, a takhle je to fajn.

ICP: Když mluvíme o identitách. Letos ICP přišlo s novým typem workshopu – IDENTiTY. V čem bude jiný a jak se na jeho lektorování těšíš?

Justyna: V tomto workshopu jdeme víc do hloubky a dotýkáme se tématu, se kterým se může ztotožnit každý – každý má identitu, nebo dokonce několik. Identita je podle mě koláž, člověk není jenom Čech, Polka, holka, kluk, těch rolí a identit máme hodě a vrství se na sebe. Díky karetní hře se workshop dotýká celého spektra našeho života – socioekonomické situace, genderu, věku atd. Mám pocit, že spousta z nás žije v přesvědčení, že každý svého štěstí strůjce, když se narodím do chudé rodiny, tak prostě musím hodně pracovat, abych se z toho dostala. Což je samozřejmě možné, ale jsou to jednotky. Výzkumy hovoří o tom, že chudobu nebo nějaká znevýhodnění dědíme a je těžké ty možnosti vyrovnat. Těším se, že se budeme bavit o sociální spravedlnosti, rovnosti, ale i nějakých přirozených rozdílech. Ale je to zároveň o tom, co máme společné a jak můžeme ty společné věci vnímat. 

ICP: Co ti lektorování workshopů pro školy dává a co ti bere?

Justyna: Největší radost mi dávají úsměvy studentů na školách, když vidím, že se nám podařilo vytvořit přátelskou a bezpečnou atmosféru. Mám radost, když se během reflexe otevřou a začnou si s námi více povídat. Když se třeba zeptáme na zájmena, je vidět, že člověk má radost, že to vůbec někoho napadlo, protože ne všichni z pedagogického sboru rozumí genderové problematice. Strašně mě baví si s nimi povídat a poslouchat, jak uvažují o věcech a porovnávat to s dobou, kdy já jsem byla v jejich věku. A co mi to bere? Občas jsou ty workshopy náročné, když se reflexe nedaří. Já jsem hodně zvídavá a otevřená a čekám na ty názory, čekám na reakce a nic se neděje. Tak to mě pak trochu zklame a začínám přemýšlet, čím to je, kde je chyba, kdo za to může. Je to taková nekonstruktivní zpětná vazba. Náročné je to také, když se ocitneme v nějakém třídním kolektivu, kde převažují negativní nálady vůči cizincům nebo migraci obecně. Nebo když ta třída nedokáže pracovat s nějakou odlišností nebo rozmanitostí. Představuju si, že bych to pak v takové třídě měla asi těžké. 

ICP: Ty jsi chodila na základku a střední v Polsku – řešilo se u vás téma migrace a integrace?

Justyna: Když jsem já chodila do školy, tak se tyhle věci vůbec neprobíraly. Ani poté, co se došlo k nějakým globálním událostem a bylo by dobré to téma nějak otevřít, třeba 11. září v USA.  Ale aby to nevyznělo negativně, moje třída byla otevřená, experimentující, veselá a radostná. V některých třídách vidím, že ta radost chybí a je mi z toho úzko. 

ICP: Čím myslíš, že to je?

Justyna: Prváci hodně řeší, jestli zapadnou, jak je přijme kolektiv. Což je v pořádku, my jsme to v jejich věku také řešili. Mám ale pocit, že teď je toho víc. Určitě na to mají vliv sociální sítě. Denně sledují stovky videí, kde lidé prezentují svoje životy jinak, než jak je to ve skutečnosti a je snazší z toho mít depku. Všímám si toho i u reflexe, jsou hodně citliví na názory ostatních a berou se hodně vážně. Působí to na mě tak, že svojí sebehodnotu odvozují od toho, co si o nich myslí ostatní.  Mají také mnohem větší možnost k získání nějaké zpětné vazby, jak už pozitivní, tak i negativní. A také se stát terčem kyberšikany. 

ICP: Kromě workshopů Příšerky v hlavě a IDENTiTY také lektoruješ moderní sebeobranu. O čem je?

Justyna: Když se řekne sebeobrana, člověku se jako první vybaví namakaní lidé z posiloven nebo nějaké bojové umění. Očekává se, že je potřeba se bránit fyzickému napadení. V moderní sebeobraně ale jde hlavně o to, jak se napadení nebo útoku vyhnout. Jak nahrát do mozku algoritmus, který nám řekne, co máme dělat, ať už při ohrožení života nebo v případě, když nám babička chce dát další nášup knedlíků. Moderní sebeobrana je o hrancích, asertivitě a komunikaci. Je to o nastavení hranic a jejich zvědomění. Před tím, než si začneme hranice chránit, musíme si jich být vědomi. A to nastavení může být právě slovní. Takže to není jen o hmatech a chvatech, ale celkově o prevenci, o tom, jak se konfliktním situacím vyhnout. Podle mě by prevence konfliktů a nenásilná komunikace by měla být povinnou součástí kurikula.

ICP: Ty se tématem integrace cizinců zabýváš hodně dlouho a z různých perspektiv. Jak vnímá Gen Z cizince?

Spousta mladých lidí už má přístup – „nesuď knihu podle obalu.“ Oni to doslova deklarují, že nemůžeme házet všechny do jednoho pytle, že se snaží nesoudit a dávat všem stejnou šanci. Zároveň mám ale pocit, že je tu velká část mladých lidí, která nemá aktivní zájem to neznámé prozkoumat. Třeba teď, když mají hodně spolužáků z Ukrajiny, tak jsem si všimla, že se moc tyto dvě skupiny nepropojují. Někdo samozřejmě může říct, a může to být i pravda, že se Ukrajinci nesnaží integrovat, ale otázka je, nakolik je ten kolektiv otevřený vůči rozmanitosti. Samozřejmě je docela rozhodujícím faktorem procentuální rozložení a role učitelky/e. Ve třídách, kde je vyvážený počet cizinců vůči majoritě, panují lepší vztahy. Kde je hodně vícejazyčných žáků a žaček, tak se mohou čeští žáci cítit vytlačovaní a ohrožení. Pak je ale také část studentů/ek, která nám natvrdo řekne nějaký předsudek, nebo prostě svůj názor, který může vycházet z předsudků nebo i nějaké negativní zkušenosti.