Robert Netuka (30 let) je lektor osvětových workshopů, interkulturní pracovník a přední český představitel slam poetry (vystupuje pod svým pseudonymem Tukan). Narodil se v Sokolově do rodiny s česko-německo-maďarskými kořeny. Vystudoval filozofii na Masarykově univerzitě v Brně. V současné době působí v Organizaci pro pomoc uprchlíkům, kde má na starost edukativní a kulturní programy zaměřené na integraci dětí a mládeže a osvětovou činnost. V roce 2017 se stal vicemistrem České republiky ve slam poetry a v letech 2017, 2018 a 2020 mistrem v duoslamu. Ve svých textech otevírá témata týkající se například migrace, předsudků, ekonomické nespravedlnosti či politické nesvobody. Slam poetry jsou také věnované jeho přednášky a workshopy pro žáky středních škol. Lektorovat workshopy Příšerky v hlavě se rozhodl jednak kvůli tomu, že si chtěl rozšířit svou lektorskou činnost o typ workshopu, který má přesah do mediální výchovy a jednak protože vzdělávat děti a mládež v otázkách spojených s migrací, předsudky, kritickým myšlením a tolerancí mu přijde objektivně dobré a smysluplné. 

ICP: Součástí workshopů je hra, která má žáky mimo jiné vybavit fakty, týkajícími se přítomnosti cizinců v Česku. Když se po dokončení hry bavíte se studenty, co se nového dozvěděli a co je třeba překvapilo, co většinou zaznívá?

Robert: Většinou je to zjištění, jaká je největší národnostní menšina u nás a sice, že jsou to Ukrajinci. Pak žáky hodně překvapuje, ze kterých zemí v Česku nejvíc lidí žádá o mezinárodní ochranu, a sice, že tam na druhém místě figuruje Gruzie. Zajímavé je, že si většina žáků myslí, že nejvíc cizinců pracuje v maloobchodu a velkoobchodu, takže jsou potom velice překvapení, že je to průmysl. My se jim to snažíme vysvětlit tak, že to, s čím se většinou setkávají, ještě nemusí odrážet tu celkovou realitu, že ta přímá zkušenost holt nestačí. Nikdo většinou nechodí domů kolem fabrik, zato přes večerky nejspíš ano. Nicméně tu přímou zkušenost jim nevyvracíme, ať se jedná o pozitivní nebo negativní. Vedeme studenty k tomu, že osobní zkušenost není dostačující, musejí tam být i data, která jsou za tou zkušeností nebo danou zkušenost přesahují.

ICP: „Jak se ti daří zaujmout žáky základních, středních odborných škol a učilišť tématem workshopu?“

Robert: Je to různé a liší se to škola od školy, třída od třídy, každá ta třída je specifická, jedinečná, jde o nějakou chemii, kdy ty ingredience jsou každý den jiné v tom, jak se to namíchá a co z toho vznikne. Zkrátka, jak se to uvaří během té hodiny. I když lektorujeme v mlčenlivější třídě, která na první pohlede nejeví o téma zájem, tak si myslím, že nějaké semínko tam zasejeme. U některých mám pocit, že je to jak škrtnutí zápalkou a buď se to chytne, anebo ne. Ale myslím si, že to smysl má. V těch třídách je často i taková šedá zóna a já si myslím, že u těch to může mít efekt, že se něco nového naučí nebo si něco uvědomí a může to v budoucnu změnit jejich jednání, že přehodnotí nějaké věci. Ten zájem tam rozhodně vidím.

ICP: V čem je podle tebe daný workshop pro žáky přínosný?

Robert:  Tak je tam ta interaktivní hra, kde je spousta otázek a cvičení, která pro ně můžou být nová. Anebo minimálně si to zopakují a osvěží a zocelí je to určitým způsobem. Je to takový trénink. Najednou to dostane tvar, vyjasní si to a mohou mít pevnou půdu pod nohama. Je super, když chtějí diskutovat, jsou upřímní a otevření. Když se třeba rozhoří diskuse mezi někým a oponentem, potom se řeší co dál. Když i my ukážeme tak trošku tu osobní stránku, protože ty mantinely tam máme, my nejsme nestranní a neutrální, každý vychází z nějakého hodnotového rámce, tak pak to má nějaký náboj. V těchto fázích hodin to má velký smysl a tu třídu, která poslouchá, to může šoupnout, zasadit brouka do hlavy, pak tam může být nějaká reflexe a sebereflexe, což je skvělé.