Příběh manažerky Iryny: Cesta k novému “doma” 

První kroky v nové zemi 

Ivano-Frankivsk, odkud Iryna pochází, je krajské město v západní části Ukrajiny. Přestože v porovnání s jinými částmi země je zde situace relativně klidná, obávala se Iryna o bezpečí svého syna a v březnu 2022 se rozhodla ze země odjet. “Česko jsme si vybrali hlavně kvůli tomu, že tu už pět let žije moje sestřenice, která je lékařka,” vysvětluje Iryna a vzpomíná na den, kdy z Ukrajiny se synem odjeli: “Jeli jsme vlakem a autobusem. Evakuační vlaky byly plné, takže jsem koupila ty nejdražší jízdenky na FlixBus do Polska. Za hranicemi nám dobrovolníci pomohli dostat se do Krakova, kde jsme přespali v hotelu a druhý den už se nám podařilo dostat se na evakuační vlak do České republiky.” Útočiště našli v Nymburku, kde žije Irynina sestřenice. V jejím malém bytě bohužel bydlet nemohli, ale zprostředkovala jim hostitelskou rodinu. “Vybrali si nás, protože mluvím anglicky a ta rodina je česko-britská. Manžel je z Velké Británie a manželka Češka. A když jsme si povídaly, zaujal jí můj příběh. Bydleli jsme pak dva měsíce v jejich domě pro hosty. Moc si toho vážím,“ říká s vděčností v hlase Iryna, které se podařilo s hostitelskou rodinou navázat přátelský vztah trvající dodnes.

Díky zajištěnému bydlení mohla Iryna rychle začít hledat práci. “V Ivano-Frankivsku jsem vedla úřad, který spravuje státní finance. Přála jsem si najít i v Česku práci odpovídající mé kvalifikaci, ale bála jsem se, že se to nestane, protože na západní Ukrajině máme takový pocit, že ženy v Česku mohou pracovat jen jako uklízečky nebo ve fabrikách.” Hostitelská rodina ji ale uklidnila a povzbudila k hledání práce v některé z mezinárodních firem v Praze, kde má díky vysoké úrovni angličtiny vysokou šanci obstát. Za dva měsíce již měla podepsanou smlouvu v americké společnosti. „Byla to pro mě práce snů. Měla jsem možnost pracovat ve stejném oboru, jako na Ukrajině, pouze o úroveň níže. Dělám vlastně to, co dělali moji podřízení,“ vysvětluje.

Ihned poté, co si našla práci, se začala věnovat hledání vlastního bydlení. Tady bohužel narazila na neochotu majitelů nemovitostí pronajmout byt cizincům. “Pochopila jsem, že hodně pronajímatelů se s Ukrajinci vůbec nechce bavit a že sama nemám šanci bydlení najít. I v tomto případě mi moc pomohla paní z hostitelské rodiny, která na inzerát zavolala místo mě a zaručila se za mě. Poté se to podařilo hned.” 

ICP a služby financované fondem UNICEF jako průvodci integrací 

Integrační centrum Praha bylo pro Irynu významným zdrojem informací a opory. „O Integračním centru jsem se dozvěděla přes sociální sítě. Přihlásila jsem se na kurz českého jazyka, kde jsem se dozvěděla o možnosti odebírat newsletter a začala se účastnit nejrůznějších vzdělávacích seminářů, které ICP nabízí,“ popisuje a pochvaluje si, že v rámci nich získala spoustu cenných informací od hledání zaměstnání po fungování českých úřadů. Kromě zmíněných seminářů se Iryně v poznávání české kultury, historie i mentality osvědčily výlety po Středočeském kraji i účast na komunitních akcích v nymburské knihovně.

Po dvou letech působení v americké společnosti se Iryna dozvěděla, že už jí z důvodu reorganizace neplánují pracovní smlouvu prodlužovat a musela začít znovu hledat, což se ukázalo jako velmi náročné. Poslala 400 životopisů a během dvou měsíců absolvovala dvanáct pohovorů. I tady jí k úspěchu pomohl kariérní workshop v ICP, který probíhal v rámci projektu aktivit podporovaných fondem UNICEF. Nakonec se jí podařilo získat dvě pracovní nabídky v mezinárodních společnostech a jednu z nich přijala. “Spoléhala jsem na teorii pravděpodobnosti. Tvůj úspěch záleží na tom, kolik pokusů uděláš. Čím víc se budeš snažit, tím větší máš šanci, že se ti to podaří. Právě proto jsem poslala tolik životopisů. Řídím se tím už od školních let, kdy jsem se tuto teorii naučila v matematice,” svěřuje se Iryna. 

Jako největší výzvu Iryna označuje hledání lékařů. “Hodně lékařů mi řeklo, že nechtějí přijímat Ukrajince, protože nevědí, jak dlouho tu budeme. Když jsem měla zápal plic a vysoké horečky, pomohla mi sestřenice lékařka, ale najít lékaře na preventivní péči byl velký problém. Například gynekologa jsem našla teprve před měsícem,” popisuje.

Jak to bude dál?

Iryna by ráda v České republice zůstala primárně kvůli studiu svého patnáctiletého syna, který má syndrom autistického spektra. “Podle legislativy by se tato diagnóza na Ukrajině měla tolerovat, ale reálně se to neděje. Tady jsme se setkali s pozitivním přístupem a velkou podporou,” pochvaluje si matka chlapce, který již na konci prvního školního roku v Česku psal diktáty lépe než některé české děti a přijímací zkoušky na gymnázium udělal na maximální počet bodů.

Odloučení od rodiny a přátel kompenzuje četnými telefonáty i videohovory. “Na Ukrajině jsme od našeho odstěhování do Česka byli se synem jen jednou z rodinných důvodů, teď v létě, po dvou letech,” říká se smutkem v hlase Iryna. Na Ukrajině má také manžela. Vzhledem k tomu, že pracuje pro státní bezpečnost, jeho přestěhování do Česka za manželkou a synem vůbec nepřipadá v úvahu.

Ačkoliv Iryně její blízcí chybí, návrat do rodné země je pro ni komplikovou představou. O jejich osudu rozhodnou české úřady. “Chystá se nový Lex Ukrajina, který nám v Česku možná nedovolí zůstat. “Trápí mě to, protože za ty roky jsme se tu integrovali, cítíme se tu dobře a bylo by těžké se vrátit a opět začít fungovat. Museli bychom se znovu integrovat v rodné zemi.”  Obavy má také z rozpolcenosti ukrajinské společnosti, kde vnímá určitou míru agrese lidí, kteří na Ukrajině zůstali vůči těm, kteří před válkou utekli.

Za svůj domov aktuálně Iryna a její syn považují svůj byt v Nymburku, což reflektují i ve svých plánech na oslavu Vánoc. „Vánoce slavíme doma v Nymburku, budeme mít 12 jídel na stole a nebudeme nikde cestovat. Budeme doma,“ říká Iryna.